Genealogie rodu Dobner


Pustý život v zapomenutém kraji

 Český les - zapomenutý kraj. Drsnější klima a pohraniční hory s neprostupnými hvozdy, které tvořily hranici mezi dvěma národnostními a kulturními oblastmi - Čechami a Německem. Zemská hranice se z důvodu neustálého dosídlování začala ustalovat až v průběhu 11.-12.století. Do té doby měly vesnice v regionu typicky česká jména. Přes Bor (Hayd) vedla podél severního potoka z Prahy směrem na Tachov tzv. norimberská stezka. V období 13.-15.století byla oblast v okolí Tachova, Chodové Plané a Přimdy silně germanizována přílivem německých kolonistů, zatímco třeba Domažlicko zůstalo vždy typicky České. Zemi ničily husitské války a situace se stabilizovala teprve v 16.století, kdy proběhla druhá fáze vnější kolonizace. Osídlenci z Bavor a Horní Falce se usazovali na neobydleném území pohraničního lesa, kde zakládali nové vsi, sklárny a mlýny. Vznikaly první sklárny, pily, lesy mizely v uhlířských milířích, města i šlechta zakládala v podhůří rybníky. Po třicetileté válce zůstaly v oblasti pouze 2/3 původního počtu obyvatelstva a města byla zadlužená ještě na konci 17.století...

Berní rula je nejstarším katastrem, vzniklým v období hospodářské konsolidace po dlouhodobém rozvratu a devastacích třicetiletou válkou. Představuje soupis a popis všech obcí podle jednotlivých panství a tehdejších krajů. Pro výměru berně (daně) byla zvolena základní jednotka, tzv. "1 osedlý". Byly ustanoveny čtyři komise složené ze 4 osob - jeden zástupce za každý stav, které měly navštívit všechna panství a statky, prohlédnout vsi, poddanská pole, pořídit soupis berni podléhajících poddaných tzv. "skutečně osedlých" a stanovit počet osedlých pro každou ves. Za osedlé osoby se považovaly osoby, které polovici svých pozemků osívají a obdělávají potahem. Většinou sedlák, držící celý lán (60 korců), byl považován za jednoho osedlého. Půdu měli od vrchnosti propůjčenou (lehen), proto se příděl půdy nazýval lán (17,2 ha). Člověk držící jeden lán byl řádný gruntovník, sedlák, láník, či osedlý. Pojem sedlák či gruntovník se běžně používal i pro polo a čtvrtsedláky. Obecně platilo, že sedláci všech kategorií tvořili vesnickou lepší společnost, zatímco chalupníci a zahradnici spíše ty chudší. Za jednoho osedlého se počítali čtyři chalupníci nebo osm zahradníků. Chalupník byl tedy držitel menší usedlosti než sedlák, robotující nejčastěji ručně (jako pěší bez potahu) a zahradník pak ještě menší výměry. Později se na místo pojmu zahradník užívalo označení domkář. Domkář byl majitel malého hospodářství do výměry asi 4 ha, v pozdějším období pouze majitel domku bez půdy. U každého poddaného je uváděna celková rozloha jeho polí, výměra ozimů, jařin, počty dobytka. Nejsou uvedeni podruzi ani čeleď (to jest poddaní bez berního - zdanitelného majetku). Zachycovány jsou pusté osedlosti, vyhořelé usedlosti a nově se usazující poddaní v letech 1652-54 . V berní Rule nejsou usedlosti uvedeny pod číslem popisným, neboť číslování domů bylo uzákoněno až v době vlády M.Terezie v r. 1770.

Interiér zámku Mayerhöffen (Velké Dvorce), kde na počátku 18.století pracoval  Hans Georg Dobner
Interiér zámku Mayerhöffen (Velké Dvorce), kde na počátku 18.století pracoval Hans Georg Dobner

V průběhu generací se rod Dobner rychle rozšířil z Boru (Hayd), Vysočan (Weschekun), Sv.Kateřiny (Sankt Katharina) a Hošťky (Hesselsdorf) dále do Přimdy (Pfraumberg), Velkých Dvorců (Gross Mayerhöffen), Nové Vsi (Neudorf), Rozvadova (Roshaupt), Diany (Dianaberg), Hraniček (Reichenthal), Újezda pod Přimdou (Ujest bei Pfraumberg), Třískolup (Drissgloben), Stráže (Neustadtl), Tachova (Tachau), Milířů (Brand), Lučiny (Sorghof), Studánky (Schönbrunn), Starého rybníka (Altenteich) a dalších osad dále do vnitrozemí. Četné zmínky o něm jsou dochovány v matrikách Kladrub, Merklína, Kdyně, Stříbra, Malesic, Plané, Prahy, Plzně a jistě mnoha dalších...     Během následujících 300 let se v pohraničí v našich rodinách narodilo více než 1000 dětí.

Sňatek Wenzela Dobnera s Elizabethou Dörffler  ve Svaté Kateřině dne 24.10.1716
Sňatek Wenzela Dobnera s Elizabethou Dörffler ve Svaté Kateřině dne 24.10.1716

Za slávou s vůní dřeva

...Dne 17.září 1671 předstoupil před shromážděnou radu a purkmistra královského Menšího Města pražského. Prosil, aby mu bylo propůjčeno právo měšťanské a dovoleno provozovati řemeslo truhlářské. Poněvadž nebylo k tomu překážek, byly mu práva i svobody měšťanské propůjčeny." Usadil se na Malé Straně, kde se dne 8.2.1672 oženil s měšťanskou vdovou Johankou po truhláři Ritzlovi, čímž vyženil truhlářskou dílnu (matrika u sv.Tomáše)...

Michael Dobner   *1639 Bor (Hayd)   +15.7.1703 (Praha)

Truhlář Michael Dobner a jeho Zachovací list 8.8. 1669, se kterým předstoupil před shromážděnou radu a purkmistra královského Menšího Města pražského
Truhlář Michael Dobner a jeho Zachovací list 8.8. 1669, se kterým předstoupil před shromážděnou radu a purkmistra královského Menšího Města pražského

...Bratr Josef Demenin obstaral od různých dobrodinců prostředky na oltář, jenž měl být dokončen v Praze a zřízen v kapli sv. Dobrotivé v Zaječově. Přišli sem tehdy z Prahy náš bratr Josef Demenin, laik, Belgičan, konventuál od sv. Tomáše a zároveň i bratr Jindřich Hetzendorffer z Jindřichova Hradce, klerik, převážejíce s sebou zmíněný dřevěný oltářík, udělaný v Praze Michaelem Dobnerem, měšťanem a truhlářem z Malé Strany, potřený kovem. Přišel také z Hořovic zedník Marchal. Dávají se tedy do zdvihání oltáře a upravování oltáříku, posvátnou sochu přenášejí z původního místa a umísťují ji nad oltářem přilehlého malého kostela Zvěstování Panny Marie. Dne 29.dubna roku 1680 přistupují k oltáři, hýbají velkým vertikálním kamenem, odstraňují jej a spouštějí za pomocí vzpěr na podlahu, když tu navrchu oltáře, zespodu převráceného kamene, se ukázal čtvercový vstup do otvoru, na jehož dně tesaného kamene byla podélná kamenná destička (operculum), pevně připevněná a na ní bylo vytesáno: S. Benignae corpus 1493 reconditum (Tělo svaté Dobrotivé 1493 ukryto). Tento otvor byl dole zcela nabarven červenou barvou a hloubku měl jeden pražský loket. Z drobného otvoru vycházela přesladká vůně, kterou nelze srovnat s žádnou jinou vůní. Poté bylo otevřeno víčko a v olověné krabičce byly za velké slávy objeveny ostatky sv.Dobrotivé. Truhlář Michael Dobner v témže roce 1680 daroval svaté Dobrotivé votivní dar. Knížka z roku I7I2 o tom uvádí: ,,Léta 1680 Michal Dobner, měšťan Menšího Města pražského a mistr truhlářský, měl léta Páně 1680 manželku svou, právě když byla v šestinedělí, morem nakaženou tak, že i ubohý kojenec od své matky se nakazil a již zdálo se, že kojitelka i kojenec podlehnou morem neúprosné smrti. Avšak na přímluvu svaté panny Dobrotivé matka i kojenec zachránění byli, a proto vděčný manžel daroval 6.srpna do svatyně u sv. Dobrotivé tabulku s nápisem, zvěstující onen zázrak, která pohříchu se nezachovala"...

Z kroniky augustiniánského kláštera sv.Dobrotivé v Zaječově na Berounsku

"Dne 13.října roku 1700 podepsána byla transakce pro tabernákl, jenž měl být vyhotoven v kostele sv.Františka z Assisi na Starém Městě dle řádového návrhu Josefem Dobnerem roku 1706 za 75 zlatých a půl sudu piva. Dobner se zavázal: "... einen Tabernacul in die Kirche der Creützherren mit dem rothen Stern, dem ihme gegebenen Abriss in allem nachzumachen - für welche verfertigte Arbeit ihm, Meister Tischlern Siebentzig fünf Gulden reinl. zu bezahlen - denselben noch ein halb Fass bitter Bier zu eben accordiert werden." Podepsán Frachimont de Franckenfeldt, Generalis. Tabernákl měl být dle smlouvy zaplacen Dobnerovi až 18.2. 1707."


Odkaz Gelasia Dobnera

JOB FELIX DOBNER (Gelasius a Sancta Catharina)

*1.6.1719 Praha      +24.5.1790 Praha

Job Felix Dobner se narodil 30. května roku 1719 na Menším Městě pražském v početné rodině truhlářského mistra Josefa Dobnera. Začal studovat u jezuitů, ale budoucnost mu změnil jeho švagr dr. Scrinci, který jej jako první přivedl k rozhodnutí stát se řeholním pedagogem. Jako sedmnáctiletý vstoupil do piaristického noviciátu a ve svých devatenácti letech se stal klerikem s no- vým, řeholním jménem - Gelasius a Santa Catharina. Piaristé byli do českých zemí uvedeni až po Bílé hoře a stali se velmi účinným nástrojem pokatoličtění. V oblastech houževnatého odporu obyvatelstva proti rekatolizaci bylo nutné využívat pedagogického mistrovství piaristického řádu. A Gelasius od Svaté Kateřiny takovým učitelským mistrem byl. To se ukázalo na piaristických ško- lách v Benešově, Lipníku, Kroměříži, Mikulově, ve Vídni a v dalším rakouském působišti v Hornu, kde dosáhl vysokoškolského vzdělání. Zanedlouho nato pak odešel do Kroměříže, kde čekal na vhodnou příležitost k tomu, aby uskutečnil svůj plán na založení piaristické koleje ve svém rodném městě. Piaristé se pokoušeli proniknout do Prahy několikrát. Jejich úsilí však vytrvale mařili jezuité, kteří si v pražských školách hlídali svůj monopol. Dobner dosáhl toho, že v listopadu roku 1752 se Menhardtův palác v Celetné ulici na Starém Městě pražském stal piaristickou kolejí. Škola se stala později známým akademickým gymnasiem, které patřilo k nejlepším ústavům svého druhu u nás. Dobner byl zakladatelem, ale působil i jako rektor, několikrát byl prefektem nebo zástupcem prefektovým (tedy třídním učitelem nebo jeho zástupcem). Jako řeholní klerik však toužil po tom, aby se mohl stát kazatelem. K tomu ovšem potřeboval kostel a ten piaristé v Praze neměli. A tak Dobner musel uprostřed svého života měnit své osobní cíle...

Rozhodl se pro dějepisectví. Začal nejprve se Všeobecným slovníkem českých dějin, zeměpisů a učenců. Chtěl v něm encyklopedicky shrnout údaje o českých dějinách. Poučení nacházel ve spisech několika autorů. Začal s Kronikou českou Václava Hájka z Libočan a po ní následovaly knihy dalších významných českých historiků. Některé z nich byly katolické, jiné nekatolické, a tak Dobner brzy narazil ve výkladu českých dějin na vážné rozpory. Aby byl encyklopedický slovník přesný, bylo zapotřebí zjištěné rozpory a nesrovnalosti odstraňovat. Proto se Dobner stále více obracel k pramenům. Čím více se k nim obracel, tím se jeho odstup od Václava Hájka zvětšoval... Tehdy zasáhl Antonín Václav rytíř Vokoun, Dobnerův učitel, a právě ten mladého piaristu přemluvil, aby raději zpracoval "opravdu kriticky české dějiny, jež jsou ke škodě národa plny nejsměšnějších bajek, dobrodružství, často hrubých historických a chronologických chyb."

Dobner se pustil do svého prvního spisku, rozboru latinské legendy Život a utrpení svaté Václava a báby jeho svaté Ludmily. Autorem textu měl být benediktinský mnich Kristián a pocházet měla z 10. století. Dobner dokazoval, že je mnohem pozdější. Svou studií narazil na tvrdý odpor, což nebylo zdaleka nic proti tomu, co ho čekalo, když dostal do rukou latinský překlad Hájkovy Kroniky české. Na žádost vedení české piaristické provincie ho měl připravit k vydání, ale moc se mu do toho nechtělo. Původně si to představoval tak, že nějaké ty nepřesnosti a výmysly opraví. Ba do- konce bude v duchu této knihy pokračovat autorsky až do současnosti. Tohoto úmyslu se však rychle vzdal, když pochopil, že nedostatky této kroniky jsou tak vážné, že jí nelze připisovat vůbec žádnou autoritu. Hájek z Libočan vydal svůj spis roku 1541 a je nepochybné, že v něm zpracoval na svou dobu výtečný rozsah pramenných informací. Dobner začal psát komentáře Hájkovy kro- niky o víc než dvě stě let později, v době, kdy bylo tiskem zpřístupněno mnoho pramenů k dějinám rakouských zemí i sousedů s četnými svědectvími o dějinách českého národa. Všechny tyto zahraniční prameny Dobner prostudoval a bylo mu jasné, že Hájkův obraz české historie potřebuje podstatnou korekturu.

A tak začíná roku 1764 vydávat ediční řadu, nazvanou Dosud nikdy nevydané dějinné památky Čech. Během dalších dvaceti let vyšlo šest svazků, čímž se v českých zemích začalo s vydáváním historických pramenů. Monumenta (neboli Památky) Gelasia Dobnera obsahovaly všechny hlavní prameny českých dějin. První díl rozboru Hájkovy Kroniky české nazval autor Prodromus, což bychom do češtiny mohli přeložit jako "Posel." Odmítl v něm Hájkovy představy o původu českého národa. V souladu s biblickým výkladem vzniku lidstva a národů byl podle Václava Hájka z Li- bočan praotec Čech v příbuzenském stavu s prvním Řekem, jenž se jmenoval Javán a údajně sídlil se svým lidem na okraji území antického řeckého kulturního prostoru, v Charvátsku. Pro Dob- nera byl však praotec Čech pouhou historickou fikcí. Toto tvrzení se však silně nelíbilo české rodové šlechtě, protože tím byli její předkové doslova vyloučeni z počátků dějin...

Kdyby kolem sebe Dobner neměl několik vzdělaných mužů, kteří mu poskytli podporu, toto dílo by nikdy nevzniklo. Kritický komentář, který Dobner ke Kronice české napsal, nakonec svým roz- sahem daleko přesáhl Hájkův text. Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození, z nichž ovšem vět- šina navazovala na jeho práci. Gelasius Dobner byl náš první moderní historik, který v ucelené podobě vyjádřil pravidla kritického dějepisectví. Ve své době byl nazýván "největším Čechem." Tento čestný přívlastek byl přisouzen muži, který byl původem Němec, psal latinsky a česky se naučil až za svých gymnazijních studií. Od samotné císařovny Marie Terezie byl poctěn čestným titulem českého královského historiografa a s penzí 300 zlatých ročně se mohl ve zbytku života věnovat už jen svým milovaným dějinám. Zemřel 24. května roku 1790. Uložen byl do nejstarší části olšanského hřbitova. Jeho hrob tehdy zdobil nápis: "Dobner je prvním a mocným obroditelem národa českého."

Annales Bohemorum e bohemica editione latine redditi, et quibusdam notis... - Dobnerovy kritické poznámky k Hájkově kronice
Annales Bohemorum e bohemica editione latine redditi, et quibusdam notis... - Dobnerovy kritické poznámky k Hájkově kronice
Monumenta historica Boemiae... neboli Památky od historika a prefekta piaristické koleje Gelasia Dobnera
Monumenta historica Boemiae... neboli Památky od historika a prefekta piaristické koleje Gelasia Dobnera
Rokokový vstupní portál piaristického gymnázia a koleje v Panské ulici, jehož spoluzakladatelem a rektorem byl Gelásius Dobner
Rokokový vstupní portál piaristického gymnázia a koleje v Panské ulici, jehož spoluzakladatelem a rektorem byl Gelásius Dobner

Češství vyhasínajícího Merklína

Třicetiletá válka ochromila hospodářsky i kulturně celou zemi. R.1653 koupil Merklín Jan Gref z Grefenburgu, do roku 1692 se zde vystřídali další dva majitelé, kteří obec zadlužovali a nespokojené rodiny odcházely. Obyvatelstvo zpustošeného Merklína bylo nahrazováno německými osídlenci z pohraničí a Horní Falce. Roku 1692 se stal majitelem meklínského panství František Zdeněk Novohradský z Kolovrat na Přimdě - "kterýžto zvlášť ze svého panství Mayerhöffen, četné rodiny německé sem přesídlil. Nynější zdejší potomci kolonistů těch, nemají o německém původu svých předků ovšem ani potuchy, jsouce již od několika pokolení Čechy..." Rodiny těchto kolonistů zde nacházely mnohem lepší podmínky pro svoji zemědělskou i řemeslnou činnost než v jejich dosavadním působišti. Teprve v této době se v merklínských matrikách poprvé objevuje příjmení Dobner.

„November 1720: Desátého dne pokřtěno jest dítě v domě faráře jménem Michal z otce Waczlawa Dobnera, manželky Elizabety, levans Jan Michal Seitz, Barbora Rusin, oba dva z Mayerhöffu“ Zapsal Tobiáš Borovský...
„November 1720: Desátého dne pokřtěno jest dítě v domě faráře jménem Michal z otce Waczlawa Dobnera, manželky Elizabety, levans Jan Michal Seitz, Barbora Rusin, oba dva z Mayerhöffu“ Zapsal Tobiáš Borovský...
Majitel panství František Zdeněk Novohradský z Kolovrat (do roku 1716) zavedl řadu opatření směřujících ke zlepšení hospodářství, obecních i církevních záležitostí, přesně vymezil daně a zavedl číslování domů. V úspěšných reformách pokračoval i jeho syn František Václav (do roku 1728). Roku 1728 bylo merklínské panství prodáno za 230.000 zlatých šlechtické rodině Morzínů (do roku 1815). Prvním krokem Ferdinanda Františka hraběte Morzína bylo vydání tzv. "Vrchnostenské artikule" - třiceti bodů nařizujících povinnosti občanů, robotníků, hospodářů i řemeslníků. Roku 1734 byla založena gruntovní kniha o katastru merklínském, kde byli zapsaní majitelé domů i půdy. Kniha mimo jiné obsahuje zápis číslo 91: 

"Alžběta Dobnerová prodává synu Michalu pololán za 150 zlatých."

Merklín - mapa rozdělení gruntů v polovině 19.století
Merklín - mapa rozdělení gruntů v polovině 19.století

Nádech současnosti



Doznívání umírajících Sudet 

Jak již bylo řečeno dříve, v období od roku 1600 až do odsunu po roce 1946 se v pohraničí narodilo více než 1000 dětí - nositelů příjmení Dobner... Z těch, kteří přesídlili do vnitrozemí, se po několilka generacích stali kovaní Češi. Drsný život v pohraničí však plynul dál...

Johann Dobner  *1850  Türkenhäuseln (Turecké domky u Rozvadova), který se roku 1876 nalodil v Hamburku a emigroval do Joinville v Brazílii.
Johann Dobner *1850 Türkenhäuseln (Turecké domky u Rozvadova), který se roku 1876 nalodil v Hamburku a emigroval do Joinville v Brazílii.

Z hlediska demografického vývoje pohraničí v první polovině 20.století je důležité zmínit realitu, kdy zde rod Dobnerů částečně zaniká ztrátami na bojištích v I.světové válce (např. "jen z Hošťky" zůstalo na ruské a srbské frontě 5 mladých mužů). Téměř úplný zánik pak dokonal celkový odsun po II.světové válce. Myšlenka odsunu občanů německé národnosti vznikla v londýnské emigraci. Vzhledem k velkému utrpení našich národů během nacistické okupace se k této myšlence přikláněla i většina představitelů domácího odboje. S konečnou platností tento odsun schválila Postupimská konference 2.srpna 1945. Odsun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska měl probíhat spořádaně a lidsky. Začal probíhat již od května 1945 a skončil v roce 1948. 

Okres Tachov byl národnostně homogenní, tedy německý. S ohledem na přítomnost americké armády zde k žádným "divokým odsunům"nedošlo. Především bylo nutné zjistit, kolik Němců v okrese vlastně je. Rovněž bylo potřeba zajistit příslušníky nacistických organizací, kteří byli shromažďováni v internačním středisku a měli být za spáchané zločiny souzeni. Pro účely odsunu téměř 40 000 obyvatel německé národnosti sloužilo sběrné středisko, které vzniklo v Tachově na počátku roku 1946. První transport vyjel 10.března 1946 a do skončení organizovaného odsunu jich z Tachova odjelo celkem 28, poslední 10. října 1946. Zvláštní postavení měli antifašisté, kteří se mohli rozhodnout, zda chtějí v Československu   zůstat, či zda odejdou do Německa. I po skončení odsunu zůstalo na okrese 1868 osob německé národnosti, z nichž většina odsunu podléhala. Část z nich byla odsouvána individuálně na základě své žádosti, ale většina uprchla přes hranice v rozmezí dubna až června 1948 poté, co se začalo proslýchat, že by měli být rozptýleni do vnitrozemí.

Před odsunem museli všichni Němci nosit bílou pásku přes rukáv s velkým písmenem "N". Nesměli se zdržovat na veřejných prostranstvích, nesměli navštěvovat restaurace, nesměli se volně pohybovat bez zvláštního povolení, na nákup měli stanovenu krátkou dobu (často před zavřením), zabraňovalo se jim vést telefonické hovory, omezovala se jim korespondence a museli odevzdat rozhlasové přijímače. Naopak měli pracovní povinnost. Němci nasazení do zemědělství nedostali často žádnou náhradu. Teprve později na nátlak úřadů jim byly po srážkách vypláceny nízké mzdy. Přípravy k vystěhování v první fázi měly většinou radikální průběh a rychlý spád. Němci museli opustit ve velmi krátké lhůtě (často i do 30 min.) své domovy a po provedení prohlídek, soustředění a kontrole věcí, které si stačili vzít, pak byli zařazováni do pěších kolon nebo do železničních transportů. Veškerý majetek mimo povolený obsah zavazadel musel být odevzdán (šlo především o šperky, peněžní hotovost, vkladní knížky a další cenné věci). Opuštěné usedlosti, domy a byty byly i se vším zařízením zajištěny. Místní úřady většinou povolovaly, aby si vysídlované osoby s sebou vzaly zavazadla o hmotnosti 30 - 60 kg (někdy ovšem i méně) a jídlo na 3 - 7 dní, z cenností jen snubní prsteny. Ve druhé fázi odsunu bylo zdůrazňováno, že "všechny orgány při provádění odsunu zúčastněné jsou povinny dbáti toho, aby odsun byl prováděn způsobem spořádaným a lidským". Po shromáždění na seřadišti byli lidé převáženi do míst, kde byly tvořeny transporty, následně pak byli umístěni v internačních táborech, odkud byl organizován odsun. Odsunu německých obyvatel bylo často zneužíváno ve prospěch obohacování jednotlivců, kteří pracovali na tomto úseku vysídlování. Stávalo se, že byly vykrádány celé rodinné domky opuštěné původními majiteli a věci včetně bytového zařízení odváženy do vnitrozemí a zde prodávány.

S odchodem sudetských obyvatel zmizela z obcí, měst, i krajiny paměť, která uchovávala ve staletých generacích zdejších obyvatel úsilí při budování svých domovů, obcí i vytváření kulturní krajiny. Tato paměť zavazovala místní lidi k odpovědnosti za zachování hodnot, které jejich předkové vybudovali. Tento pocit odpovědnosti byl na českém venkově velmi oslaben změnami, které se udály v padesátých letech minulého století, nicméně v sudetských oblastech díky odsunu původních obyvatel a následné nucené kolektivizaci majetku nových usedlíků zanikl docela.

Německý kříž z roku 1712 u zaniklé obce Bohuslav (Wusleben)
Německý kříž z roku 1712 u zaniklé obce Bohuslav (Wusleben)

Zpracoval Jan Dobner na základě pramenů poskytnutých Bavorsko-českou sítí digitálních historických pramenů Portafontium.eu

Další použité prameny: Státní oblastní archiv v Praze a Plzni, Rejstřík Berní ruly, Správa pražských hřbitovů, Obec Merklín, Městský úřad Mirošov, Benediktinské arciopatství sv.Markéty, Správa augustiniánského kláštera sv.Benigny v Zaječově, Správa kostela sv.Tomáše na Malé Straně, Zaniklé obce západních Čech, Geschichten aus dem Sudetenland, Portál Staré mapy, Český les - příroda, historie, život a další...