DOUDLEVCE A MINULOST

Název Doudlevce je odvozen od osadníků dúdlebského slovanského kmene. První dochovaná písemná zmínka o Doudlevcích pochází z roku 1227, roku 1266 byly králem Přemyslem Otakarem II. darovány chotěšovskému klášteru.  Doudlevce jsou tedy starší než královské město Plzeň, které bylo založeno Václavem II. až v roce 1295. Obec měla roku 1418 pouze dvanáct usedlostí. Výrazně ji pak zdecimovala třicetiletá válka, roku 1654 mela pouze sedm stavení. Po provedení pozemkové reformy v roce 1779 zde bylo celkem 25 hospodářství, mlýn o třech kolech, při Radbuze chmelnice a na Homolce vinice, kde se dle všech literárních pramenů pěstovala vinná réva ještě koncem 18.století. Až do druhé poloviny 19.století zůstávaly Doudlevce převážně zemědělské a počet usedlostí se v nich měnil minimálně. Složení obyvatel v letech 1846-1848 čítalo 18 sedláků, 6 chalupníků, 6 domkářů, 10 nádeníků, 5 podruhů, 1 kočího, 1 pastýře, 1 mlynáře, 1 krejčího, 1 kováře, 4 výměnkáře a 10 vdov. 

V roce 1850 už měly Doudlevce 37 domů a 250 obyvatel. V té době již doudlevecký mlýn zaměstnával 3 dělníky a mlel pro ves i pro Plzeň. Roku 1873 zde byla uvedena do provozu kruhová cihelna Emila Škody s denní produkcí 30.000 cihel. Cihelna zaměstnávala 92 - převážně místních dělníků. Při sčítání lidu v roce 1869 bylo v obci již 46 domů a 305 obyvatel, z nichž ještě téměř 70% pracovalo v zemědělství. Doudlevecká obec v roce 1894 vlastnila cca 22ha zemědělské půdy, kterou tvořily pole, louky a pastviny. Tuto půdu obec pronajímala jednotlivým pachtýřům na dobu šesti let. Vedle rostlinné výroby však začal v Doudlevcích růst i význam výroby živočišné, související převážně s rozmachem potravinářského průmyslu v Plzni. 

V roce 1876 byla obec proťata tratí z Plzně do Klatov a dále do Železné Rudy. Trať tak navázala na stávající dráhu Plzeň-Duchcov. Tato železniční síť významně urychlila růst těžby uhlí a rozvoj průmyslu v Plzni, která v té době nepatřila k příliš rozvinutým průmyslovým městům. V roce 1850 měla Plzeň pouhých 9000 obyvatel, v roce 1900 však už vzrostl počet obyvatel více než 7krát. Ve městě vznikl Měšťanský pivovar (1842), Škodovy závody (1859), drátovna Schwartze a Becka, Bartelmusova smaltovna, Piettova papírna, koncem 19.století vznikly v Doudlevcích tři městské podniky - vodárna, elektrické podniky a plynárna. Neustále rostoucí nabídka možného výdělku v Plzni měla za následek prudký příliv obyvatelstva do míst s poměrně levným bydlením. V přilehlých Doudlevcích dosáhl největší intenzity v letech 1890-1910. Celkový počet obyvatel se v období od roku 1880 do roku 1910 zvýšil 6x (z původních 195 na 1137). Nárůst průmyslu potvrzuje i demografický údaj, že podíl obyvatelstva činném v zemědělství klesl ze 63,6% na neuvěřitelných 14,1%. 

V té době již měly Doudlevce podobu průmyslového předměstí Plzně. Přibývala řemesla, v roce 1910 zde bylo již devět potravinářských obchodů se smíšeným zbožím, chemická čistírna majitele Davida, parostrojní prádelna pana Milana Zuvače, pět obchodů s drůbeží a pošta. Rysem této doby byl i vzestup zaměstnanosti žen.  Rovněž zde vznikaly nové části (Malá Strana, Na Roháči, Vinohrady, Zmrzlá, Na srandě, Na hladovce, České údolí a Homolka). Zajímavostí je, že ačkoliv Doudlevce náležely k německé Litické farnosti, nikdy se zde trvale neusadil žádný Němec. 

Na počátku 20.století dostala obec konečně souhlas ke zřízení vlastní trojtřídní školy, čímž se vyřešily letité dohady. Na Litické škole, kam Doudlevce spadaly, se vyučovalo pouze německy. Z tohoto důvodu si doudlevečtí vymohli přiškolení do Plzně. Ze zákona však byla obec povinna na provoz plzeňské školy přispívat, což však nebylo splněno a vznikl tak soudní spor. Ten se vyhrotil roku 1897, kdy byly doudlevecké děti násilně převedeny do školy v Radobyčicích. Obec se však proti tomuto rozhodnutí odvolala a město Plzeň muselo doudlevecké děti přijmout zpět. Z tohoto důvodu muselo být otevřeno několik nových tříd, hlavně v obou obecných školách na Chodském náměstí a také ve staré židovské synagoze ve Smetanových sadech. Situace vyústila na počátku 20.století ke zřízení vlastní doudlevecké školy. Ve školním roce 1899-1900 bylo vlivem nárůstu obyvatel přihlášeno takové množství dětí, že muselo být vyučování roztroušeno do několika domů v obci. (čp.93, 108, 136 a 153). Roku 1902 bylo na schůzi místní rady rozhodnuto, že na dvoře čp.11 bude vystavena škola. C.K. okresní školní rada s velikým uznáním schválila stavební plány místního stavitele Vojtěcha Franka, během listopadu roku 1902 byla stavba zahájena a vlivem mírné zimy byla dokončena již během následujícího roku. 

Plynulý rozvoj Doudlevec zapříčinil vznik činnosti mnoha spolků, zájmových a sportovních aktivit. Byl založen Sokol, vznikaly zde mnohé vzdělávací spolky, Sbor dobrovolných hasičů, loutkové a ochotnické divadlo, dělnická tělovýchovná jednota DTJ, byl založen sportovní klub kopané - SK Vinohrady Doudlevce (1913) a házenkářské kluby LK Ikar a SK Doudlevce, který se mohl chlubit mužským i ženským družstvem. (V roce 1925 se stal klub mistrem župy). Sláva samostatného klubu LK Ikar byla ještě větší, neboť se hned v prvním roce své činnosti  v roce 1927 stal nejen mistrem župy, ale i mistrem republiky. (Mistrem republiky se stal nakonec šestkrát).

Všechny tyto aktivity přervala až I.světová válka. Dne 26.7. roku 1914, kdy se právě v Doudlevcích konala sokolská slavnost, přišla během cvičení zpráva o vyhlášení mobilizace. Na frontu museli téměř okamžitě odejít od svých rodin muži v nejlepších letech. Doudlevce se staly odvodním centrem. Z obce bylo odvedeno mnoho mužů z ročníků 1865-1890, odvod se nevztahoval na zaměstnance škodových závodů. Procento padlých činilo téměř 20%, do svého domova se tedy nakonec nevrátil každý pátý muž! Porážkou rakousko-uherské monarchie vyvrcholil 300.letý boj českého národa o obnovení jazykových práv, i o národní sebeurčení. 28.říjen 1918 byl v Doudlevcích oslaven jako nejkrásnější den v dějinách. Byly zde konány velké oslavy, lampiónový průvod a na letním cvičišti byly vysazeny lípy. Život šel dál, byl sice mnohem šťastnější a svobodnější, ale trvala nouze a chudoba. V roce 1922 byl založen doudlevecký hřbitov. Do té doby se zesnulí pochovávali na hřbitově v Liticích. Prvním pochovaným nebožtíkem byla Barbora Cůbrová. Odtud také pramení doudlevecké rčení, že kdo měl život na kahánku, " půjde už brzy k Barboře". U hřbitova se nachází kamenný památník Mistra Jana Husa. Byl postaven roku 1915 v Českém údolí. Při výstavbě Tyršova mostu (1932-34) byl přemístěn na aktuální místo k odbočce na "Výsluní". Na pravém břehu Radbuzy byl roku 1922 odhalen i pomník obětem I.světové války. Při stavbě Tyršova mostu byl přemístěn do parku ve Zborovské třídě naproti ETD. 

Začátkem roku 1924 byla v obci otevřena první mateřská školka,  koncem stejného roku došlo v životě obce k historické události. Rozhodnutím vlády byly Doudlevce spolu se Skvrňany, Doubravkou a Lobzy sloučeny s Plzní. Doudlevce v té době měly již 3268 obyvatel. V roce 1929 byla do Doudlevec prodloužena tramvajová trať, původně vedla jen z Náměstí k Plynárně. Hlavním důvodem prodloužení trati byla přeprava dělníků do ETD.  Dne 15.listopadu 1929 byla v obci otevřena první lékárna, čp.9. 

Nad doudleveckým jezem stávala chlouba Doudlevec - plovárna. Rozprostírala se po obou březích Radbuzy do vzdálenosti přibližně 100 m. Oplocená část na pravém břehu byla vyhrazena pro opalování, lenošení a sport, v levé části byly postaveny účelné, jednoposchoďové šatny, zasazené do vyvýšeného břehu Mlýnského nábřeží. Vedle pokladny stál i dobře zásobovaný bufet. Plovárna se mohla pyšnit velkou plovoucí dřevěnou konstrukcí. Přeprava návštěvníků  plovárny na opačný břeh byla zajišťována pramicí s převozníkem. Nad řekou se v místě zaniklé plovárny line Mlýnské nábřeží. Připomíná existenci doudleveckého mlýna. První mlýn zde byl založen zřejmě někdy koncem 18.století a měl 3 mlýnská kola. Dle historických pramenů vyhořel při velkém požáru roku 1837, při kterém v obci vyhořelo 27 domů a údajně právě mlýn byl ohniskem požáru. Na jeho místě byl kolem roku 1840 vybudován nebo přestavěn mlýn nový. Nový doudlevecký mlýn čp.29 měl jedno mlýnské kolo a jednu Girardovu turbinu. Jako první majitelé byli roku 1878 zapsáni Recht & Böhm (Ludvík Böhm a Adolf a Alfred Rechtovi). Mlýn zde stával až do roku 1952, kdy byl zbořen.

Na základě dlouholetého úsilí obecního zastupitelstva a místních podniků, jejichž dopravci zejména při zdolávání velké vody v Radbuze nemohli s potřebnou bezpečností překonávat brod, vznikl roku 1929 v Doudlevcích nový kamenný most. Uveden byl do provozu pro pěší, potahy i automobily. Na pravém břehu za mostem stávala budka, kde městský zřízenec vybíral mýtné. S výstavbou mostu prakticky okamžitě zanikla doudlevecká lávka i obecní přívoz. 

Na opačné straně obce, na místě bývalého brodu přes řeku Radbuzu v dnešním Českém údolí od roku 1487 stával druhý most. Dle dochovaných zpráv se tehdy poddaní z Doudlevec, Radobyčic a Útušic zavázali, že budou o most pečovat dle příkazu vrchnosti. V roce 1933 byl na místě tohoto původního mostu z 15.století postaven současný Tyršův most. Unikátem bylo, že na svou dobu nebyl nýtovaný. Šlo o první zcela svařovaný obloukový most na světě a byl řazen mezi pět nejodvážnějších konstrukcí světa své doby. Projekt mostu vytvořil prof. Ing. Dr. František Faltus, tehdejší konstruktér ve Škodovce, jejíž mostárna ocelovou konstrukci také vyrobila, elektricky svařila a v roce 1933 dokončila. Oblouk mostu o rozpětí 50,6 m překonává řeku na konci Českého údolí ve výšce přes 10,5 m nad hladinou. Celková délka mostu včetně předmostí dosahuje 83,9 m. Jeho šířka je 9 m. Ocelová konstrukce včetně ložisek má hmotnost 110 tun. Na pravém břehu Radbuzy, asi 150 metrů po proudu od Tyršova mostu v místech, kde býval původní most do Radobyčic, leží Česalova studánka. Původní název studánky zněl studánka V Česníkách a souvisel patrně se zdejším pěstováním chmele. Postupem času byl název zkomolen na současnou Česalovu studánku.

II.světová válka zapříčinila, že i v Doudlevcích ustal život a omezil se jen na holé uhájení existence v rámci rodiny. Všechny spolky či organizace, které měly ve své náplni češství, byly zrušeny nebo nahrazeny spolky podporujícími okupanty. Počal teror, útisk a strach. Za Tyršovým mostem stála strážní budka a občané Doudlevec, kteří žili v ulici "Za rybárnou", si tak mohli užít život v Sudetech.  I pro Doudlevce měl tragický následek ničivý nálet 25.4. 1945, při němž bylo zničeno 75% Škodových závodů a mj. vedl i k postupné likvidaci malých obchodníků a živnostníků v obci. Plzeň byla osvobozena 6.května 1945 americkou 16. obrněnou divizí. Mnoho občanů Doudlevec bylo po dobu války vězněno v koncentračních táborech, pracovalo v odboji nebo bojovalo mezi partyzány. Patří jim poděkování, obdiv a úcta. Jména padlých doudleveckých hrdinů jsou nesmazatelně vyznačena na památníku padlých.

Významnou součástí Doudlevec je elektrotechnická továrna, která byla založena těsně před I. světovou válkou v roce 1914 na pozemcích bývalé cihelny Karla Škody. Mezi Škodovými závody a Pražskou strojírnou Rusron-Bromovský-Ringhoffer tehdy došlo k dohodě. Škodovka se měla stát zbrojním podnikem a svou strojírnu přenechat Pražské strojírně. Po válce se však rychlým tempem začalo elektrifikovat a proto vznikla elektrotechnická továrna, o níž usilovaly oba podniky. Vzhledem k tomu, že roku 1921 oba podniky fúzovali, vznikla roku 1922 jedna elektrotechnická továrna - ETD, vyrábějící elektrické stroje a přístroje. První elektrická lokomotiva Škoda typ ELo 1 vyjela z bran továrny v roce 1927, v roce 1936 zde byl pro Prahu vyroben první trolejbus (Škoda 1Tr). V roce 1949 byla pro výrobu velkých točivých strojů v místě původní střelnice vystavěna hala Gigant. Na místě elektrotechnické továrny ETD dnes stojí Škoda Electric (patřící do skupiny Škoda Transportation). Je významným pokračovatelem výroby řady trolejbusů a elektrických autobusů, zkušeným výrobcem trakčních pohonů, motorů a el. výbavy pro lokomotivy nebo tramvaje, které exportuje do celého světa.

Doudlevecké památeční křížky

Naši předkové žili v naprosté většině skromně, v pokoře a byli silně věřící. Všechny svoje bolesti, ztráty či neúspěchy, naopak úspěchy, radosti i naděje připisovali vůli nebo trestu "Božímu", či s jeho přízní a láskou. K prosebným modlitbám často sloužily právě tyto kapličky  křížky či Boží muka postavená v blízkosti důležitých cest. 

První plzeňská ZOO v Doudlevcích 1926-1961

Počátky první zoologické zahrady v Plzni sahají ke konci 19.století. Původně vznikla v městských sadech a její součástí byl rybníček s rybkami, ptactvem, drobnými savci, později přibyla liška a dokonce i domeček s  opičkami. Se stavbou budovy divadla J.K.Tyla roku 1903 však musela být ZOO zrušena. Proběhlo několik návrhů pro zřízení nové zoologické zahrady, avšak nebyly naplněny. 

Až akvaristický a teraristický spolek "IRIS" zařídil v roce 1926 ke svému 25.výročí akvaristický pavilon a malou zoologickou zahradu na místě vojenské a měšťanské plovárny v Doudlevcích. Členové spolku se tehdy rozhodli najmout si na plovárně skleník, využít ho jako pěstírnu akvarijních rybek a okolí proměnit v zoologickou zahradu. V prosinci roku 1926 tak byla otevřena druhá nejstarší ZOO ze stávajících českých zahrad.

Zahrada budovala první klece, výběhy a spolek usilovně jednal  o propůjčení či pronájmu sousedních pozemků. Zpočátku se platilo dobrovolné vstupné. V roce 1927 se zahrada rozrostla o srnčí ohradu, šakala, lišky a dvě opice - makaky Šorla a Mindu. Zahradě byl též povolen odchyt po jednom páru dravců, sov a pěvců, o rok později byl zakoupen "vycpaný aligátor". Vzhledem ke stísněným podmínkám a malému prostoru se již kolem roku 1933 stále častěji hovořilo o přestěhování ZOO, ale záměr zbrzdila hospodářská krize se svými důsledky. Město Plzeň nemohlo nijak pomoci a zvířata žila většinou pouze z toho, co jim přinesli samotní návštěvníci. V prosinci roku 1934 došlo k nehodě, při které bylo otráveno větší množství zvířat zplodinami z kamen a uvažovalo se o zrušení zahrady. Ta se však naštěstí vzpamatovala a časem se naopak rozrostla o další zvířata - členy rodiny se staly fretky, kuny, morčata, kočkodan, jezevec Dyk, daněk, mýval Míša nebo vydra Buxi, další ptactvo či drobní savci. Bylo zahájeno vybírání vstupného - 1 Kč pro dospělé, 50 hal. pro děti a vojsko. V té době se také plánovalo stěhování zahrady do Borského parku. I z tohoto pokusu však nakonec sešlo, nad Evropou se  pomalu začala stahovat mračna v podobě II.světové války.  

ZOO přežila i období II.světové války, byť se značnými organizačními, administrativními i existenčními problémy. Navzdory tomu v průběhu roku 1940 v zahradě přibyli lvi ze ZOO Praha (Ctirad, Miss, Berta, Paša, Lidka a Tarzan), další opičky, dikobraz, první medvědi (Káťa a Péťa), jelen Vašek či levhartice Jiskra. Spolek IRIS vedl bohatou korespondenci s cirkusy i ostatními zoologickými zahradami, zvláště pak se ZOO v Hamburku. Mnoho zvířat věnovali i jednotlivci. V zahradě se tak poprvé objevili například pávi, bažanti, oslíci, poníci atd. V roce 1944 přišla druhá pohroma,  při níž došlo k infekci šelem. Během dvou dnů uhynuli lvi Ctirad, Paša, Lidka a levhartice Jiskra. 

Po osvobození nastaly lepší časy. Trvaly však jen polovinu roku. Následující zima opět vše změnila. Po celý rok 1946 byla celkově nízká návštěvnost a své vykonala i jarní velká voda. Veškerá korespondence spolku IRIS se týkala pouze žádostí o poskytnutí finančních příspěvků. Zahradě se podařilo získat kormorány, volavky, exotické pěvce či muflona. Byly též získány preparáty žraloků či tuleňů. V ZOO se nacházeli dva cvičení jezevci, kteří uměli dělat kotrmelce. 

V roce 1950 však opět přichází krizová situace. Nejsou peníze ani na zimní provoz,  ani na krmivo. V roce 1953 spolek IRIS zaniká, je na něj uvalena nucená správa a je předán do správy národního výboru.  V roce 1958 řeší Rada města Plzně za přítomnosti odborníků a ostatních složek přestěhování zahrady na nové místo na Lochotíně. Budování nové zoologické a botanické zahrady mělo probíhat ve smyslu společného celku. Investiční úkol na výstavbu zoologické a botanické zahrady v Plzni byl nakonec schválen roku 1961.

Ve stejném roce přichází třetí pohroma, v ZOO je zaznamenán výskyt antraxu (sněti slezinné). Během několika dnů hynou téměř všechny šelmy, vyjma medvěda. Celá zahrada musí být asanována a teprve  roku 1963 se konečně stěhuje do nového areálu na Lochotíně.  

Historie domu "U ZLATÉ  VÁHY" Zborovská 78/43

V polovině 19.století bylo všech 37 domů v Doudlevcích postaveno z kamene a pokryto taškami, zřejmě na základě nepříjemných zkušeností z ničivého požáru v roce 1837. V souvislosti s dramatickou poptávkou po bydlení na přelomu 19./20.století byla většina původních domů v Doudlevcích přestavěna tak, aby si jejich majitelé mohli nabírat do podnájmů dělníky, a to většinou i se svými rodinami. Tímto způsobem si často vylepšili svou tíživou finanční situaci. Byly stavěny nové, většinou patrové domy s nájemnými byty, které se výrazně lišily od zemědělských usedlostí. Sociální a hygienické zařízení bylo minimální a obytné světnice byly převážně studené, vlhké a špatně větratelné, což se projevovalo na zdraví dětí. Dřevěný záchod na dvoře v blízkosti hnojiště byl v té době samozřejmostí, stejně tak koupání všech členů rodiny 1x týdně v neckách. Sváteční oblečení bylo k vidění pouze při svátečních příležitostech jako křtiny, svatby, pohřby, pouťová procesí, při masopustech nebo dožínkách. Převažovaly pracovní oděvy, u žen zástěry. Co se týče potravin, chudší občané se museli spokojit s chlebem, oukropem, zapraženou polévkou, kyselým mlékem, hrachem nebo kašemi z obilovin. Z masa převládalo vepřové a drůbež, avšak pouze občas a v chudších rodinách bylo maso součástí pokrmů pouze u mužů. Těžké životní podmínky od slunka do slunka vyžadovaly práci dětí, ale především těžkou a vysilující práci žen, kterým náležela starost o celé hospodářství a samozřejmě výchova dětí. Úmorný styl života se podepisoval na vysoké úmrtnosti kojenců i dospívajících dětí. Hrozivých 63,6% zemřelých tvořily na přelomu 19./20.století děti do 5.let. U kojenců do 1.roku činila úmrtnost dokonce 72,8%. Příčinou úmrtí byla často vrozená slabost nebo psotník (tetanické křeče). Nejčastějšími příčinami úmrtí starších dětí byly TBC, zápal mozkových blan, záškrt, tyfus, spalničky, černý kašel nebo neštovice. 

Náš dům ve Zborovské 78/43 byl dokončen dne 24.listopadu roku 1889 dle stavebního plánu z roku 1888. Byl přízemní, vchod měl v zadní části ze dvora a kromě malé chodby se skládal pouze z kuchyně a obývacího pokoje. První vlastnické právo k domu měl dle pozemkové knihy od roku 1891 Josef Špeta. O rok později už nemovitost patřila manželům  Františku a Rosalii Krsovým. Koncem roku 1895 dům koupili dle trhové smlouvy František a Marie Nyklesovi. Roku 1899 už pro změnu nemovitost vlastnila jen Marie Doubková.                

V matrikách se první zmínka s domem pojí s rokem 1893, kdy se zde dne 27.září v rodině nájemce Karla Webera narodila dcera Anička. Žila pouze 3 měsíce. Následující rok již nízkopodlažní domek s průčelím kolmým na hlavní silnici v nájmu obývala rodina Josefa Vovsa, ve které se 21.října narodil syn Josef. O rok později v roce 1896 se zde narodil Johann Ubl, v roce 1898 Josef Nykles, který zemřel ve svých 19.letech. Úmrtnost dětí narozených v tomto období je 100%. Žádné z těchto dětí narozených v našem domě se nedožilo 20.let.

Zásadní změna nastala 11. prosince roku 1892, kdy se oficiálním majitelem domu stává pan Václav Došlý. Dne 19.května roku 1903 předkládá Obecnímu představenstvu svůj jasný záměr - žádost a návrh na přístavbu kupeckého krámu "U ZLATÉ VÁHY". 

Dne 5.června se na místo plánované stavby odebrala komise složená ze zástupců okr. Výboru, dvou radních a sousedů. Vypracovala čtyřstránkový protokol, v němž zástupci obce prohlašují, že není námitek proti návrhu přístavby a že za splnění uvedených podmínek lze zamýšlenou přístavbu povoliti... Hned o den později byla započata stavba zednickým mistrem Vojtěchem Frankem. Už 11.října téhož roku píše majitel domu Václav Došlý Obecnímu představenstvu:  "Hlásím nyní, že táž stavba jest vystavěna a že nijaká závada nepřekáží, aby se jí využívat mohlo. Přikládaje upravený plán stavební, kladu uctivou prosbu. Slavné obecní představenstvo ráčiž v této příčině naříditi komisi stavební k místnímu vyšetření a podle výsledku očitého ohledání mně uděliti povolení, že mohu novostavbu užívati..." Úspěšné kolaudační řízení proběhlo 16.října. 

Již začátkem července roku 1907 majitel domu a kupeckého krámu pan Václav Došlý předkládá obecnímu zastupitelstvu svůj další stavební návrh, tentokrát na přístavbu horního patra svého domu. Dne 27.července je sepsán v Doudlevcích obecní protokol, týkající se kladného vyřízení jeho žádosti.

Stavební práce započaly v srpnu. Dne 4.března roku 1908 byla hotová stavba zástupci obce odborně přezkoumána . Třístránkový protokol uvádí čtyři drobné závady, po jejichž odstranění byla stavba zkolaudována. Podsklepený dům má v přízemí chodbu se schodištěm, kuchyni a kupecký obchod. V prvním patře se nachází chodba se schodištěm do podkroví, komora, dva obytné pokoje, průchod na pavlač s výhledem na řeku a vchod do salonu. V podkroví byl zhotoven jeden pokoj. 

Koncem třicátých let dům obývá stále rodina Václava Došlého se svou manželkou, mladším bratrem Rudolfem a synem Václavem (*12.1. 1911). Bratr Rudolf dne 5.září 1927 žádá Městskou radu a Obecní zastupitelstvo o povolení zbudování přístavku určeného k prodeji tabákových výrobků.

Václav Došlý starší umírá v jednom pochmurném listopadovém dni roku 1964. Jediným dědicem se stává syn Václav, toho času učitel, bytem v Kaznějově č.p. 158. Jelikož dům nemá v plánu  využívat, celou nemovitost roku 1968 prodává tehdy "pětileté" Jiřině Dubské (zastoupené svými rodiči) za cenu 18.500 Kčs. Roku 1973 dům kupuje 85.letý důchodce Jan Zíka z Rokycan za odhadní cenu 45.185 Kčs. Ani on dům nevyužívá a své zbývající 3 roky dožívá v domově důchodců. Jedinou dědičkou nemovitosti se tak po jeho smrti v roce 1976 dle závěti stává jeho neteř - 51.letá prodavačka v Jednotě Jana Pašková, bytem v Kladrubech u Stříbra.

Dům byl tedy od roku 1964 prakticky nevyužívaný a chátral. Koncem roku 1976 poslalo Bytové družstvo Plzeň-sever  na Obvodní Národní Výbor v Plzni žádost o zrušení bytu ve Zborovské č.p.78.  Jako důvod uvádí, že bytová jednotka neodpovídá současným potřebám bydlení, objekt nemá žádné sociální zařízení (pouze suché WC) a v důsledku nedostatečně provedené izolace jsou obvodové stěny v přízemí "značně vlhké", na stropech stopy po zatékání. Bytové družstvo navrhuje objekt od paní Paškové odkoupit a dále jej využít ke svým potřebám jako vhodný prostor pro své kanceláře. Následně v domě provedl místní šetření ONV Plzeň 3, který dne 26.1. 1977 označil byt za nezpůsobilý k bydlení a zdravotně závadný. 11.3. téhož roku byla sepsána kupní smlouva, ve které majitelka domu paní Jana Pašková prodává dům Bytovému družstvu Plzeň-sever za ujednanou kupní cenu 49.780 Kčs.

Objekt dál chátral a Bytovým družstvem byl využíván pouze jako přízemní skladiště až do roku 1990, kdy se o dům začali vzhledem k jeho výhodné poloze zajímat jednatelé naší společnosti. V březnu roku 1990 byl vypracován Znalecký posudek, který označil nemovitost "v kritickém stavu." Společnost s ručením omezeným DRUSO objekt koupila  dne 21.listopadu roku 1990 za částku 80.000 Kč, nechala si vypracovat projekt celkové rekonstrukce domu a dne 31.5. 1991  jí bylo vydáno stavební povolení. Původně obytný dům byl rekonstruován na provozní budovu. Rekonstrukce postihla prvky dlouhodobé životnosti stavby (obvodové nosné zdivo a část stropních konstrukcí), dům byl napojen na inženýrské sítě a současně byla budova komplexně modernizována do současného stavu. Rekonstrukce byla dokončena a dům byl zkolaudován v únoru roku 1992.

Zpracoval Jan Dobner na základě digitálních dat poskytnutých Bavorsko-českou sítí historických pramenů Porta fontium, Magistrátem města Plzně, Západočeským muzeem v Plzni, díky publikacím DOUDLEVCE ve vzpomínkách a historických faktech (Ing. Václav Pechman, Karel Strejc, Josef Šneberk 2001), ze které byly použity i doslovné části odstavců a KOLÉBKA PLZEŇSKÉ ZOO 1926-1961 (Mgr. Martin Vobruba 2011) Náhledy historických map použity s laskavým svolením portálu ČÚZK - https://archivnimapy.cuzk.cz